Jak jsem loni utopila foťák

9. srpna 2010 v 16:00 | Radulina |  Ze života
Jsem to holka šikovná, ovšem na lítací hmyz vysazená a zvlášť v místech, kde se jím to hemží, jsem tak trochu nesvá a tak může dojít i k tomu, že nevědomky utopím foťák.


Bylo to loni na dovolené v Třeboni, měli jsme namířeno do Jindřichova Hradce, pokoukat po městě, ulovit pár kešek (geocaching) a večer na noční prohlídku zámku s bílou paní. Zámky já moc ráda a ještě se zvláštní prohlídkou, takže jsme do batohu naházeli všechno potřebné a vyrazili.

Nevím, jestli to bylo zrovna to léto, nebo je to u třeboňských rybníků standard, ale všude se pohybovala hejna komárů a když jste se jen na chvíli zastavili, myslím, že by byli schopný vás sežrat za živa. A já a hmyz, to prostě nejde dohromady, pořád se ošívám, aby mě nic nekousalo a nedej bože, že ke mně přiletí včela nebo vosa... chytám paniku.

Teď ale zpátky k výletu do Jindřichova Hradce. Našli jsme si po cestě kešek hned několik, abychom ten den řádně využili. Myslím, že ten prokletý rybník byla první zastávka na naší cestě. Šlo o úzkou cestu mezi dvěma rybníky, kde jsme sotva na kraji zaparkovali auto tak, že už jsem skoro vystupovala do vody a na druhé straně zbylo tak akorát místo pro projetí auta. Jak už to tak na placatém jihu bývá, všude spousta cyklistů a tak jsem se rozhodla maskovat. Vzala jsem foťák, postavila se na kraj rybníka a fotila, zatímco má drahá polovička vyzvedávala kešku.
  Rybnik

Žádná obzvlášť umělecká fotka, rybník jako každý jiný na třeboňsku. Ovšem je to první a poslední fotka z našeho výletu. Nemám tušení, jestli jsem šňůrku měla na ruce nebo ne, ale najedou přiletělo "turbo" (byl to čmelák, vosa, včela, nebo jen obyčejná moucha? - netuším) a já zpanikařila, ohnala jsem se po něm a ejhle, žbluňk.

Panika, to je moje a tak jsem začla hysterčit, co mám dělat, spadl mi tam foťák, měla jsem na krajíčku a proklínala jsem se za svou hloupost. Zároveň jsem si však uvědomovala svůj odpor k bahnitým rybníkům a tak né a né tam smočit nohu, navíc břeh vypadal tak neurčitě, že jsem neměla tušení, jestli tam nezahučím celá, pokud se budu snažit dosáhnout nohou dna.

Přítel pohotově zareagoval, sundal botu, stoupl jednou nohou do rybníka, podal mi ruku, ať ho přidržuji a druhou šátral ve vodě. Po chvíli vylovil foťák, ze kterého doslava crčela voda. Vyndal baterky, kartu a nechal ho tak, jak byl vysoušet na zadním sedadle auta. Nenaštval se, nenadával, nevyčítal, prostě nic a za to ho mám fakt ráda. V tu chvíli to nebylo za potřebí, naštvaná jsem byla sama dost, v duchu jsem si nadávala do bůhví čeho a výčitek jsem měla taky hromadu.

Asi nejvíc mě mrzelo, že z Jindřichova Hradce nemáme žádnou fotku, ale na druhou stranu je to pro mě ponaučení - šňůrku od foťáku si už vždycky dávám na ruku a jak je blízko voda, fotit odmítám.

Jo a jak že to vlastně dopadlo s foťákem? Předčil má očekávání, vyschl a za tři dny už jsme zase fotili. I když následující fotka byla pořízená před utopení i po něm fotil stejně kvalitně a stále fotí.
  
Most
 


Komentáře

1 KatyRZ KatyRZ | Web | 17. září 2010 v 15:12 | Reagovat

To mi připomnělo, jak jsem si strašně přála lepší foťák, dala na něj s manželem dohromady, vyplázla deset tisíc, jela ten rok na dovolenou k moři a fotila tříštící se vlny. Jenže mě vůbec nenapadlo, že chodníček se zábradlím, který vedl ve skalách není od vody dostatečně daleko a tak mě i s tím novým foťákem ohodila vlna ... No můžu být ráda, že jsem do toho moře nesjela a zůstala stát. Manžela nenapadlo nic lepšího, než mě tím mokrým foťákem vyfotit (chtěl mít památku na zmoklou slepici). Blesk zableskl, i když byl zavřený, z foťáku se zakouřilo. Já málem omdlela ... a foťáček je můj věrný společník do dnes :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama