na Blog.cz

První úkol, který jsem se rozhodla splnit, je číslo 4. Moje oblíbené pomazánky nejsou příliš vhodné pro děti a tak jsem pátrala v paměti a vzpomněla si na pomazánku, kterou jsme vždycky používali na našich oslavách, když jsme byli se sestou malé. Je celkem jednoduchá, chutná, určitě vhodná pro děti, ale myslím, že neurazí ani dospělého chlapa a namazat se dá v podstatě na všechno. Jmenuje se "Sloní žrádlo".

Budeme potřebovat:

25 dkg šunkového salámu

1 cibuli

2 kyselé okurky

sůl, pepř

3 lžíce majolky

2 lžíce horčice

1 lžíci kečupu

Šunkový salám, cibuli a kyselé okurky nakrájíme na drobno (já strouhám, je to rychlejší a lépe se to pak maže). Přidáme majolku, horčici a kečup. Dle chuti můžeme dosolit a dopepřit, ze zkušenosti ale vím, že často není vůbec potřeba. Všechno pořádně promícháme a pak už jen namažeme na pečivo. Pomazánka se dá výborně doplnit na jednohubce kouskem sýra a paprikou. Dobrou chuť!

Tuhle větu od té doby, co mám psa používám neskutečně často. A až s ní jsem si uvědomila, jaká jsou lidi prasata. Samozřejmě jsem se dřív pozastavovala nad nepořádkem, který jsou lidi schopní zanechat v přírodě u laviček, na odpočívadlech pro auta apod. Ale postupně jsem se s tím tak nějak smířila, že to tak prostě je a už mě to nepřekvapovalo.

Psích exkrementů jsem za život taky potkala spoustu, zvlášť když napadne bílý sníh, jsou najednou tak nějak víc na očích, protože v trávě je člověk snadno přehlédne, ale na bílém sněhu se vyloženě vyjímají. Na to už jsem si v podstatě taky zvykla a přestala se nad tím pozastavovat. Teď se pozastavuji nad něčím jiným. Že jsou lidi schopní sebrat exkrement do pytlíku k tomu určenému, ovšem v zápětí ho vyhodí místo do koše někde do křoví a pozor, jsou i tací, kteří se s tím neoběžují. Jdeme si tak na kraji pole po pěšině a bác, přímo uprostřed igelitový pytlík, řádně rozmočený, natržený a plný (však vy víte čeho). A většině psů to samozřejmě nedá a už jsou u toho. Naštěstí v tuhle chvíli už nám stačí rázné fuj a pes si toho přestane všímat, ale né každý je tak vychovaný a především ne vždycky stihne páníček zareagovat dostatečně rychle.

Snad mi můj přístup vydrží a nestane se ze mě taky pohazovač těchle igelitových překvapení. I když můj pes má ve zvyku si ulevit až když přejdem všechny koše, přesto seberu do pytlíku jeho výtvor, zavážu a vláčím ho sebou celou vycházku až zpátky k civilizaci a prvnímu koši. Je to otravné, ale při představě, že bych do toho další den šlápla nebo že by se mi k tomu hrnul pes mi to stojí za to. Bohužel nejsou všichni pejskaři takoví a raději než vyhazovat psí exkrementy budou svoje pejsky vláčet celou vycházku na vodítku.

Vždycky jsem si říkala, že bych nechtěla bydlet v baráku s kotlem na ohřev teplé vody. Ta doba, než odteče z trubek studená a začne téct konečně teplá mi přišla příšerná. Ovšem nastal týden, kdy bych ten kotel brala všema deseti. Odstávka teplé vody. Je až neuvěřitelné, že v dnešní době, plné veškerého možného komfortu prostě týden neteče teplá. Jo i rozvody vody je potřeba udržovat, jinak by se pak něco mohlo po.... Ale proč zrovna v těch vedrech?

Včera jsem se doplazila domů, převlíkla si spocené tílko, vzala psa a šla ho vyvenčit. Než jsem došla k řece (pes na rozdíl ode mě chce vodu ledovou) a zpátky, tak už mi zas bylo příšerný vedro. Jak příjemná by byla vlažná sprcha, ale pod ledovou mě prostě nikdo nedostane. Ještě teď mám v živě představě tu hrůzu ze školního výletu, kdy jsme se myli pod pumpou naprosto ledovou vodou ze studny. To ještě nebylo to nejhorší, ale umýt si hlavu, to měl člověk pocit, že ten mozek už mu nikdy nerozrmzne. A já jsem si zrovna včera hlavu umýt potřebovala.

A tak jsem si postavila na sporách ten největší hrnec s vodou a začala "napouštět" vanu. No uběhla asi hodina a já měla ve vaně deset centimetrů, což se mi sice zdálo málo, ale už mě to fakt nebavilo a to jsem mezi tím uvařila i několik litrů v rychlovarné konvici. Dopustila jsem teda studenou a ještě jednu konvici uvařilo do belíku, abych si pak mohla spláchnout hlavu. Voda ve vaně mi sahala sotva po kotníky a ve vodorovné poloze mi nepřikryla ani stehna, ale i tak mi to přišlo jako naprostý luxus. Teplá voda a možnost spláchnout ze sebe ten upocený den. Jak jen to dělali dřív, když byli rádi, když měli v baráku aspoň tu studenou?

Když jsem tak seděla v té trošce vody a představila si, kolik litrů jsem na to musela ohřát, děsilo mě, kolik litrů je potřeba k napuštění jedné vany. Obvykle ji navíc po půl hodině zase vypustím, protože už je mi zase moc horko, i když původně jsem se tam šla ohřát. Asi si to začnu víc užívat a když už vyplýtvám tolik vody, budu tam povinně aspoň hodinu. No nebudu, protože moje tělo nezvládá regulovat teploty tak dobře jako třeba manželovo a po chvíli mám pocit, že už se přehřívá. Tak asi si tu vanu nebudu dopřávat tak často, jen výjimečně a za odměnu a za rok si zas budu vážit aspoň těch deseti centimetrů teplé vody :)

Marně přemýšlím, jak jen tenhle svůj příspěvěk k tématu týdne nazvat a nepoužít přímo téma "Druhá tvář". No snad mě to napadne dřív, než ho dopíšu.

Do mysli se mi dere stále to samé, ať se sebevíc snažím najít na tohle téma jiný pohled, stejně se vždycky dostanu k přetvářce. K tomu, co tak často lidé dělají, k ukazování druhé tváře, té lepší, té hezčí, té drsnější, ale ať už jakékoli, prostě né naší pravé. Když vidím v autobuse ty zmalované, uchechtané puberťačky smějící se někomu, protože nemá zrovna in ohoz a s pusou plnou výrazů, že i dlaždič by se při nich červenal, říkám si, že to snad není normální. A taky že ne, spousta z nich přijde domů, umyje líčidla dřív než dorazí rodiče z práce, omrknou facebook a když zachrastí klíče v zámku, sedí nad úkolem. V tomhle věku má snad každý víc než jednu tvář, minimálně jednu pro rodiče a tu druhou, zajímavější a rebelštější pro své kamarády. Vždycky mi v hlavě vyskočí otázka: "To je děs, to jsem se takhle taky chovala?" A víte co? Musím si přiznat, že možná to leckdy nedosahovalo takové míry, ale projde si tím asi každý.

Teď už jsem starší a snad i o něco moudřejší. Nemám potřebu se stále někomu snažit zalíbit, pokoušet se patřit někam, kam vlastně patřit nechci, ale ta druhá tvář se stejně občas ozve. Přijde sraz se spolužáky ze základní školy a najednou mám zase pocit, že ve skříni nemám nic dost dobrého, nemám žádné zajímavé příběhy, můj účes je nudný a stejně tak i můj život. Jediné co mám je domácnost, o kterou se starám, novopečený manžel a pes. Ale přesto se ze srazu tak strašně ráda vracím domů a jsem šťastná, že moje druhá tvář zůstala ležet kdesi v zapomnění. Jsem spokojená s tím, co mám a s tím jak žiju a nevyměnila bych to za žádnou druhou tvář, kterou bych kdy mít mohla.

Přeju každému, aby měl stejné štěstí jako já - zachoval si svou tvář, tu první a opravdovou.

Někdo machruje a někdo makruje, já patřím čas od času do té druhé skupiny :) Minulý týden na výletě mě to tak popadlo, že jsem se občas přistihla, že vlastně netuším, kde mám manžela se psem, protože jsem po louce honila čmeláka a čekala, až si sedne na nějakou květinu a konečně přestane foukat, abych ten výjev mohla pořádně zaostřit. Přitom, jak strašně foukalo jsem se doma až podivovala, co z toho vzniklo.